Každý, i ti nejbližší, může prozradit příběh jedné rodiny, která se pohádala kvůli bydlení

Války o dědictví, oblíbené v moderní Evropě, byly hrozné, ale měly krátké trvání – až do 21. století Tento typ mezistátního konfliktu nepřežil století. Vnitrorodinné spory o majetek zesnulých příbuzných ale neustávají. Účastníci takových bitev se někdy dopouštějí závažných trestných činů kvůli tomu, co je nejcennější – nemovitosti. V zimě roku 2017 šokoval Rostov na Donu strašlivý příběh: 22letá místní obyvatelka se rozhodla zabít svou sestru, aby se stala jediným vlastníkem bytu, který dívky zdědily po smrti svých rodičů. Zločin byl rychle vyřešen a sestra-vrah šel na mnoho let do vězení. V příběhu, který vypráví 29letá obyvatelka hlavního města Marina (jména postav byla na žádost vypravěče změněna), nebyl žádný zločin: všichni jsou živí a zdraví, ale rodina jako taková ne již existuje – a také kvůli zděděným bytům.

Před deseti lety se Marinin budoucí manžel, tehdy ještě student, dobrovolně vzdal podílu na otcově dědictví, aby zjednodušil proces papírování pro ostatní příbuzné. Následně jsem toho musel hořce litovat.

„V této válce jsem červeným hadrem pro všechny najednou: pro svého manžela, jeho matku i bratra. Nevylučuji, že kdybych neexistovala, žili by takhle – Iljuša (manžel té ženy – pozn. Lenta.ru) beze všeho, jeho matka jako královna a jeho bratr s pocitem nepřiměřené nadřazenosti. Ale ve skutečnosti se ho tito dva hloupě zbavili – jako skutečné bytové podvodníky.

Tady je věc. Ilya měl velmi slušného otce, ale zemřel brzy a náhle. Stalo se to. Ani jsem nepřemýšlel o tom, že bych něco rozdělil mezi své syny, a nezanechal jsem závěť. To je chyba mnohých. A bylo co rozdělit: dva byty v Moskvě – dvoupokojový a třípokojový, auto, nějaké úspory. Nežil bohatě, ale ani chudě – pravidelně vozil své děti do zahraničí, platil vysokoškolské vzdělání pro Iljušova bratra Arsenyho… Obyčejná rodina.

Když můj táta zemřel, Iljovi bylo 22 let, mému bratrovi 25. Peníze, které se povalovaly doma, si Taťána Borisovna přirozeně vzala pro sebe – v životě nepracovala, ale tady najednou potřeba se uživit… Tedy o jejich rozdělování nemohla být řeč, i když podle Iljuši tam bylo značné množství. Pak byty: jeden „extra“, který byl pronajat před smrtí jeho otce, dostal Senya. Druhý, třípokojový byt byl v úplném vlastnictví matky, navíc dostala auto. Přemluvila Ilju, aby napsal odmítnutí podílu na dědictví – prý je zatím malý, budeš bydlet u mě, postavíš se na nohy a pak se uvidí – buď vyměníme nebo to úplně dostanete, až zemřu.

Ilja do toho propadl a já vím proč: je jako jeho táta – chytrý, milý a vůbec ne materialistický. Oklamat takového člověka je posvátná věc. I když možná matka v tu chvíli neměla žádné odporné myšlenky.

Dva roky, jak řekl Iljuša, žili v klidu – dostal diplom, matka se nechala zaměstnat jako administrátorka v kosmetickém salonu a pomalu se naučila žít bez manžela. A pak měl Ilja mě a Taťána Borisovna měla takzvaného přítele, muže z Belgorodu, o 15 let mladšího než ona.

S Iljou jsme se rychle vzali, nastěhovala jsem se k němu – rodiče mají dvoupokojový byt, pro mladou rodinu je to trochu stísněné a Ilja se kategoricky nechtěl stěhovat . Po mně se v bytě usadil i mladý milovník hrdinů Belgorod. A začal aktivně pojídat mozek Taťány Borisovny, všemi možnými způsoby, aby ji obrátil proti jejímu vlastnímu synovi a samozřejmě proti mně.

Do hry vstoupilo všechno: jeho věci zmizely a já ho otravoval, sváděl a s Iljušou jsme mu společně plivali do polévky. Tedy pokud nezaútočíme nožem.

Maminka, chytrá žena, samozřejmě všemu nevěřila, ale nakonec se ukázalo, že osobní štěstí bylo cennější než to synovo: rozhovory začaly ve stylu „ proč mi bráníš bydlet v mém bytě?” Později se zapojil i můj bratr – na každém rodinném setkání poznamenal, že Iljušovi je 30 let a stále žije se svou matkou. On sám je samozřejmě vládcem světa, dosáhl všeho, v bílém plášti od hlavy až k patě – ačkoliv vlastně dostal darem byt, pracuje jako jakýsi střední manažer, nemá manželku , žádné děti, veškerou jeho zábavou je sledování fotbalu a narážení žen na Tinder.

Zkrátka Ilyukha a já spolu s ním jsme se z toho pokřivili. Matce vždy pomáhal a bude pomáhat, platíme poplatky za energie, drobné opravy, nábytek – také vždy na naše náklady. A kolikrát jsme s sebou vzali Taťánu Borisovnu na nejrůznější výlety! Kdo chce vzít svou tchyni se všemi jejími vrtochy k moři? A jeli jsme.

V celé této situaci vzkvétal pouze jeden člověk – Sashok z Belgorodu. To je ten, kdo se cítí dobře, když se cítíme špatně.

Jediná možnost je nyní pronajmout si byt. Na tom trvají Taťána Borisovna, Senya a samozřejmě náš mazaný provinciál. Já jsem také pro, pokud odejdou. Ilyusha je důrazně proti – bojí se opustit svou matku s touto kozou. Senechka má pravděpodobně své vlastní zájmy: půjde po vzoru své matky, dá souhlas a ona mu dá i tento byt, kromě toho, který už má.

Celou situaci vidím správně: bratr pracuje jako nohsled, aby si ukousl další solidní kus dědictví, „přítel“ Taťány Borisovny sní o tom, že se stane manželem a také si něco uřízne darmo, ona sama – sobecký a bezpáteřní tvor, který se o syna vůbec nestará. Důchodci mají samozřejmě právo na spokojený osobní život. Je jen jedna otázka: proč, když byl otec naživu, existovala prosperující rodina, kde byli všichni stejně důležití, a teď se děje nějaká ostuda? Ilyusha je prakticky vytlačen z domu. A nemá žádná vlastnická práva – všeho se vzdal a důvěřoval svým příbuzným.

Krutou pravdou je, že zradit může každý, i ti nejbližší. Zahodili ho i s dědictvím a necítí žádné výčitky svědomí. Moje matka má byt, můj bratr má byt a Ilja má od rána do večera práci a v budoucnu zřejmě nájemní bydlení a hypotéku – vše od nuly.

Mám pocit, že budeme muset vytáhnout i naši matku, když ji, dá-li Bůh, strýček Saša na návštěvě opustí, aniž by ji okradl. Naším hlavním cílem nyní je nedovolit mu zaregistrovat sňatek, jinak ji definitivně zabije.“