Nemůžeme žít bez zpěvu, Tamara Gverdtsiteli – o gruzínském národním zákoníku

Tento umělec se silným kontraaltem se již dlouho stal symbolem standardního gruzínského zpěvu. A přestože hodně cestovala po světě, za svůj domov považuje ruskou metropoli, kde vynikla jako zpěvačka a dostalo se jí zaslouženého uznání a lásky od posluchačů.

— Tamaro Mikhailovno, narodila ses v Tbilisi a některé tvé vzpomínky z dětství jsou pravděpodobně spojeny s legendárními gruzínskými hostinami.

— My děti jsme se samozřejmě bez výjimky stávaly účastníky všech velkých rodinných oslav, které vycházely ze staletých tradic. V Gruzii je spojení mezi generacemi nepřerušitelné. Neřeknu, že jako nemluvňata jsme seděli u stolu, ale nepochybně jsme zprostředkovali atmosféru jednoty, tak vřelou lidskou komunikaci. .. Všechny tyto úžasné chorály jsme do sebe doslova vstřebali. Moji rodiče, jejich přátelé a naši příbuzní kromě těch oficiálních slavili i velké pravoslavné svátky, přestože byly sovětské časy. Obecně můžeme o gruzínském svátku mluvit donekonečna.

Má své zákony podle toho, co se slaví a kdo jde. Ve skutečnosti je hostina jedna věc, zpěvy druhá. A bez toho se neobejdeme. Takové věci máme v krvi – národní zákoník, chcete-li.

—Gruzie za sovětských časů a dnes – dva velké rozdíly?

— Tbilisi mého dětství bylo úplně jiné – slunečné, rozmanité, přátelské, otevřené, kdy stoly byly nabité jídlem a víno teklo jako řeka. Všechno se ale mění. Pravda, starší generace, která velmi dobře zná ruský jazyk a kulturu a v té době stále žije, svůj srdečný postoj nemění. Celkově si město zachovalo svůj pohostinný charakter, protože to je jeho neotřesitelný princip. Turisté si dokonce myslí, že Gruzínci nepracují, ale jen relaxují a slaví, a to je mylná představa. Národ prostě umí hosty důstojně přivítat a je nesmírně pracovitý a jeho úspěchy jak ve vědě, tak v umění jsou toho nejlepším důkazem.

— Co je základem gruzínského temperamentu?

—V naší zemi se něžnost a bázlivost mísí s rozhodností a tvrdostí. A moudrost přichází až s věkem. Do devadesáti.

—Máte smíšenou krev: vaše matka je Židovka a váš otec je Gruzínec. Jaká národní jídla těchto dvou národů máte rádi a možná i vaříte?

— Co se týče vaření, nemám vždy čas, jsem většinou v křídlech. Moje matka mistrovsky vaří všechna tradiční židovská jídla a také ta gruzínská. A gruzínské věci u nás doma tak nějak vždycky převládaly. Miluji předkrmy, kterými jídlo začíná – pkhali, tedy vše zeleninové, s ořechy, bylinkami, cibulí, česnekem a kořením. Gruzínské děti si zvykají na pikantní kuchyni brzy, zejména chlapci. Doma se běžná jídla na našem stole nepřekládají: khachapuri, satsivi, khinkali.

— Mluvíte rusky i gruzínsky stejně dobře?

— Samozřejmě. Pouze jiné emoční vnímání a použití. Někdy některé myšlenky přicházejí v gruzínštině a některé v ruštině. Ale oba tyto jazyky mě provázejí od dětství. Maminka četla pohádky v gruzínštině a učila ruštinu, protože byla také učitelkou tohoto předmětu. Můj syn Sandro mluví plynně anglicky, ale zároveň jsem se snažil, aby nezapomněl na své kořeny a uměl gruzínsky i rusky. A i když jsme žili v Americe, abychom neztratili identitu, vždy jsme zavolali firmu a slavili všechny svátky. Obzvláště hlučné je 9. května a Nový rok.

— Za jakých okolností jste poznal Moskvu?

— Když mi bylo deset let, přišli jsme sem hrát do divadla Ermitáž s naší VIA „Mziuri“. Město se mi líbilo, vystupovali jsme úžasně…

— Ukázalo se, že jste toto město okamžitě začali spojovat s úspěchem…

— Pravděpodobně. Neporazil jsem ho, neporazil jsem ho. To je velmi obtížné, téměř nemožné. O mnohém rozhoduje náhoda, vše se děje na nějaké chemické úrovni – město vás buď bezpodmínečně přijme, nebo vytlačí. Moskva a já jsme postupně, harmonicky rozvíjeli vzájemnou lásku. Bydlel jsem zde jak v hotelech, tak v pronajatých bytech… Nejprve jsem se cítil jako dočasný host, pak se situace přiostřila, město mě nepustilo a všechny mé tvůrčí plány a výzkumy se zde naplnily. Myslím, že pokud se vám v Moskvě nedaří, neměli byste tu zůstat.

— Je to úžasné – mluvíte o vztazích s Moskvou jako o vztazích s člověkem. Kde nyní jako obyvatel centra nejraději trávíte volný čas?

— Mám rád Arbat, Petrovku, náměstí u Velkého a Malého divadla… Rád si občas sednu do kavárny a pozoruji kolemjdoucí. Moskva se proměňuje, starodávné budovy se obnovují, vznikají nová zařízení a parky a toho jsem zatím moc neviděl.

— Jsou nyní Moskvané k návštěvníkům přívětivější než dříve?

— Rozhodně. V dnešní době je situace tolerantnější a svobodnější. Dávno je jasné, že gigantický kapitál nemůže jinak, než být nadnárodní.

DOSIER:

Tamara Gverdtsiteli, ruská zpěvačka, pianistka, skladatelka, herečka. Narozen v Tbilisi. Otec pochází ze starověké gruzínské šlechtické rodiny. Matka je Židovka, vnučka oděského rabína. Jako sólistka dětského popového souboru “Mziuri” Tamara cestovala po SSSR. Vystudoval konzervatoř v Tbilisi. Podílela se na muzikálu, ve filmech „Stalinova žena“, „Dům vzorné údržby“, televizních projektech „Dvě hvězdy“, „Fantom opery“, „Hlas“.